Vracejíce se zpátky ke Šrílovi Prabhupádovi
Od Madhusůdany Dáse (foto)- New York a Londýn
Narodil jsem se v Glasgow, ve Skotsku na konci poválečného dětského boomu. Nemohl jsem navštěvovat pravidelně školu kvůli chronickému astma a proto jsem byl někdy zhruba 6 měsíců v roce upoután na lůžko. Tato situace mi dala příležitost číst Bibli a další knihy o světcích a Bohu. Takto jsem vyvinul lásku k Bohu v takovém rozměru, že ve věku 12 let jsem byl přesvědčen, že cílem lidského života je sloužit Bohu. Získal jsem od mé školy cenu za náboženské vzdělání a vstoupil do semináře určenému k tréninku na katolického kněze. Bohužel, jsem nebyl připraven na šok, který mně čekal. |
 |
Až do tohoto okamžiku jsem žil v blažené nevědomosti co se týká sexuálního života. Z něj jsem byl ale tvrdě probuzen na semináři v podobě sexuálního života ostatních studentů. Velké množství z nich byly chtivý a někteří dokonce otevřeně prezentovali své homosexuální záležitosti s ostatními studenty. Navíc zde byly řeči o tom, že takové vztahy existují také mezi knězi a studenty. Následně jsem seminář v beznaději opustil.
Jako teenager jsem byl záhy přesvědčen o tom, že cílem života je intoxikace a snažil jsem se být v tomto stavu neustále. Následně jsem byl rozhodnut vydat se kamkoliv jen abych se zbavil tohoto špatného zvyku. To mě přivedlo do Řecka na Krétu, kde jsem žil v jeskyni jak mnoho ostatních hippies v 80. letech taktéž činilo. Přežíval jsem týdny v jeskyni v jakémsi polospánku, užívajíce si toho, že jsem naživu a naslouchajíce zvukům přírody. Jedné temné noci jsem si všimnul záře, která náhle učinila noc neobvykle jasnou. Považoval jsem to za světlo měsíce, který se právě v čase své plnosti nacházel nad obzorem moře.
Ale jakmile jsem se podíval na měsíc pozorněji tak záře náhle zesílila a já si uvědomil, že nepochází od měsíce. Něco mystického se zdálo vycházet z této tajuplné záře, a já pomalu začal rozeznávat osobu nejatraktivnější jakou jsem, kdy viděl. "Ježiši, myslel jsem si, jsi to TY!?"
Začal jsem se dotazovat zda mé vnímání je v pořádku, a zda jsem se po všech těch letech užívání drog nezbláznil! Pozdvihl jsem své paže, abych byl schopen se této osoby dotknout, ale ona se ke mně otočila zády. Byl jsem tím naprosto šokován a 'daršan' skončil. Při východu slunce, jsem se vrátil do mé jeskyně pohroužen do myšlenek na to co se stalo v noci. Nakonec jsem se rozhodl, že jsem svým chováním znechutil tuto nejzářivější osobu, a že to nejspíše bylo kvůli tomu jakým stylem života žiji. Ale jak jinak bych měl žít?
Následující den jsem se vydal do vesnice nakoupit nějáké jídlo. Při chůzi jsem náhle pohlédl mimo cestu směrem k moři do rozvaliny mezi skalisky. Asi 30 stop níže jsem si povšimnul knihy. Její obal byl vybělený od slunce, takže už tam mohla být dlouhou dobu: Bhagavad Gíta taková jaká je. Znal jsem ji už z dřívějška, ale ve skutečnosti jsem ji ještě nikdy nečetl.
Tentokrát jsem ji přečetl ve 3 dnech, a poté začal zpívat mahá-mantru. Našel jsem take adresu chrámu v Aténách a rozhodl jsem se tam vydat. Krišnovým aranžmánem jsem přijel do chrámu právě když začinal nedělní program. Byl jsem naprosto rozradostněn z této zkušenosti, a když mi oddaní řekli, že jedou na Džanmáštamí do Itálie rozhodl jsem se je následovat, abych zjistil něco víc.
Villa Vrndavana byla jako Vaikuntha (duchovní svět) a během tohoto festivalu jsem se cítil šťastný jako nikdy v životě. Všechno bylo naprosto omračující a místo bylo živé 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Rychle jsem se naučil všem požadovaným standartům díky toleranci a pomoci oddaných.
Zůstal jsem v Itálii jeden rok a poté se rozhodl opustit Anglii, abych mohl dělat sankírtan (kázání). Bylo to v Anglii, kde jsem se začal učit jak rozdávat Prabhupádovi knihy. Byl jsem šťastný po mnoho let s touto každodenní službou, až do té doby kdy povstala otázka zasvěcení.
Podle mých chrámových autorit, přijmutí "žijícího duchovního mistra" bylo podstatoui duchovního života. Ale koho přijmout to byla otázka! Jediná osoba, která mne inspirovala byl Šríla Prabhupáda, ale o něm se tvrdilo, že už není vice dostupný.
Vydal jsem se proto do Indie uvažujíce, "možná naleznu odpověď na tuto otázku tady." Brzy jsem zjistil, že užívat křesťanské jméno nebylo přiliš v ISKCONu v Indii vítané.
Jelikož jsem chtěl zůstat v Indii, začal jsem uvažovat koho bych měl požádat o zasvěcení. Tou dobou jsem pobýval v ISKCONském chrámu v Juhu, Bombaji a Gopal Krišna Maharádža byl jedním z Guruů, kteří zde působili. Pečlivě jsem jej pozoroval a zjistil, že není mahábhágavata (čistý oddaný na nejvyšší úrovni realizace Boha), ale je docela opartrný a tak aspoň nepadne za oběť hrubým hříšným činnostem. Také jsem mohl vidět, že má určitou upřímnost, i když ne ryzí, ve své službě Šríla Prabhupádovi.
Takže jsem se rozhodl ho přijmout za svého duchovního mistral, abych se osvobodil z pasti ve které jsem se nacházel.. Snažil jsem se věřit tomu, že je autorizovaný a zaslouží si uctívání, ale nikdy jsem z toho nebyl nadšený. Nechodil jsem pravidelně na Guru-puju (uctívání Gurua) a to samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí.
Když jsem pobýval ve Vrndávanu chrámové autority rozhodli, že služba na oltáři mne vyléčí z mého "znečištění". Ale nestalo se tak jelikož jsem jednoduše nemohl umístit obrázek Gopála Krišny Maharádže na oltář spolu s paramparou (žákovskou posloupností autorizovaných Guruů). To vedlo k mnoha výměnám mezi mnou a chrámovými "pandity". Brzy jsem zjistil, že nebyly tak pokročilí, ale pouze následovali Guru podvod (tak jak jsem činil já v té době také) jen proto, aby šli s proudem a neměli problémy! Tento fakt rozezněl v mé mysli poplašný signál.
Od počátku co jsem byl v ISKCONu jsem věděl, že něco není v pořádku, ale až do doby kdy jsem se dostal k tématu ohledně Guruů jsem si nebyl vědom toho co je skutečným problémem. Začal jsem více číst alternativní ISKCONskou literaturu a začal být vice přesvědčen, že Guru systém v ISKCONu je falešný. To vše vyústilo v dramatické rozhodnutí jednoho dne ve Vrindávanu, když si mne Gopál Krišna zavolal k sobě do pokoje na pohovor. Tázal se mne jak jsem mohl být tak "znečištěn". A řekl, že mé otázky rozrušují oddané. Poté mi dal na výběr ze dvou možností. Buď:
1) "Skončím s kladením otázek"
nebo
2) "Bych měl raději opustit ISKCON!"
Byl jsem z toho zničený, jelikož nyní jsem si byl 100% jistý tím, že je něco zvláštního a nepravdivého v ISKCONu ohledně témat týkajících se Guruů. Rozhodl jsem se, že zůstat v ISKCONu jako přisluhovač pro mne není přijatelné a rozhodl jsem se vrátit do Anglie a v nejhorším případě si najít práci a tak mít aspoň čisté svědomí.
Poté co jsem žil v chrámu po dobu sedmi let bylo docela těžké se přizbůsobit životu venku. Neměl jsem žádné peníze a ani místo kde zůstat a tak jsem se na chvíli vrátil zpátky k mámě a tátovi. Zatímco jsem pobýval u mých rodičů, kontaktoval jsem ostatní oddané, kteři žili na okraji ISKCONu. Pořádali jsem schůzky na kterých jsme diskutovali situaci v ISKCONu. Ale i přes všechny diskuze jsem až do doby kdy byl vydán Poslední Pokyn (PP) nikdy plně neporozuměl tomu co je skutečný problém. Do té doby jsem byl zmaten tím co se nazývá "lehký ritvik" pochopení. Což je víra, že Prabhupáda chtěl ritviky (kněze) jako dočasnou náhradu do té doby než se vynoří autorizovaný Guru. Když jsem pochopil z PP, že Šríla Prabhupáda ve skutečnosti ustanovil sám sebe jako jediného dikša Guru pro celý ISKCON, tak jsem pomohl vytisknout a rozdávat PP, jelikož totožnost a přijmutí pravého Gurua je bezpochyby tím nejdůležitějším tématem, kterému čelí každý oddaný.
Poté co byl PP vydán, byly organizovány různě schůzky na mnoha místech, které měli za úkol propagovat závěry PP pod hlavičkou IRG ("ISKCON Reform Group"). Na těchto mítincích dával autor PP Krišnakant své prezentace na dané téma. Jeden takový velký míting se uskutečnil v Alachua roku 1998 a byl velmi úspěšný s účatí více jak 150 oddaných, kteří po dva dny poslouchali Krišnakantovi odpovědi na všechnz námitky týkající se témata ohledně Guruů. Následující rok, Krišnakant přejmenoval IRG na IRM ("ISKCON Revival Movement"), jelikož viděl, že ISKCON potřebuje víc než jen reformu – potřebuje oživení zpátky ke své bývalé slávě. A zvláště nyní zde již bylo vice osob přijímajících PP, takže se již jednalo spíše o hnutí než o skupinu. Díky úspěchu tohoto setkání se v Alachua otevřelo male centrum, aby dále šířilo závěry PP. Přestěhoval jsem se do Alachua, abych pomáhal při otevření tohoto centra, ale jakmile se naskytla možnost otevřít opravdový chrám v New Yorku tak jsme yavřeli centrum a přestěhovali se do New Yorku.
V New Yorkském IRM chrámu jsem rozdával knížky každý den po vice jak 4 roky, vždy oblečen v dhoti, kurtě a s tilakem. Byla to úleva konečně moci pozvat lidi zpátky do centra, kde jim nebyl vnucován žádný neautorizovaný Guru systém. Jelikož jsem se v New Yorku stal neustálým “obyvatelem” ulice, tak se studenti z filmové školy na New Yorkské Universitě rozhodli o mně natočit krátký dokument nazvaný "Madhusudanova Mise". Tento film bylo vlastně setkání v chrámu na kterém se kladli otázky a já dával odpovědi zvláště pak o tom proč děláme sankírtan. Tento rozhovor byl prokládán klipy našeho harinámu a záběry z rozdávání knih na světoznámém Times Square. Dokonce se to celé vysílalo v kabelové televizi!
Po 4 letech v USA jsem se vrátil do Anglie, abych pomáhal IRM a zde žiji i v současnosti. Ačkoliv nežiji v chrámu stale chodím ven a rozdávám knihy každý den a tímto způsobem podporuji sám sebe s tím, že jakýkoliv malý profit, který z této činnosti získám jde do IRM na tištění našich periodik a PP. Ve skutečnosti od okamžiku, kdy jsem v roce 1986 přišel do kontaktu s ISKCONem, až na pár velmi krátkých období, jsem byl výdy na ulici a rozdával knihy. To byla vždy má jediná služba. A ačkoliv nyní mi je již 53 a rozdávám knihy již 20 let, tak se cítím být čím dál vice nadšený pokračovat v tomto úsilí I nadále dokud nezemřu či nebudu schopen tuto službu fyzicky vykonávat. Tento standart jsem udržoval za jakýchkoliv okolností ať již žijíce v chrámu či venku.
Bohužel v současnosti může rozdávání knih samo o sobě stvořit problem, jelikož lidé, kteří dostanou knihu mají tendency navštívit ISKCONský chrám a posléze skončit zneužiti v rukou falešných Guruů, kteří je odvádějí pryč od Šríly Prabhupády. To se bohužel stalo mnohokrát, a to i přesto, že knihy, které rozdávám neobsahují addresy ISKCONských chrámů, jelikož současný ISKCON je v nyní největší (I když rapidně upadající) celosvětovou organizací Gaudiya Vaišnavů. Proto byl před 2 léty založen časopis Zpátky k Prabhupádovi, který může být distribuován těm, kteří již četli knihu, aby nebyly svedeni.
Takže nyní trávím vice času rozdáváním BTP (Zpátky k Prabhupádovi) oddaným a návštěvníkům ISKCONských chrámů a každý den na sankírtanu potkávám velké množství osob, kteří již vědí o ISKCONu a jsou šťastní, že mohou obdržet BTP a dozvědět se skutečnou pravdu. Tato činnost pro mne ale není bey rizika. Při této činnosti jsem byl mnohokrát brutálně napaden ISKCONskými "oddanými" jen z toho důvodu, že rozdávám tento magazine. Ale takové násilí nemůže zastavit pravdu ("pero je mocnější než meč") a ani mé rozhodnutí a BTP tak může pokračovat ve svém růstu se stale více oddanými, kteří chápou skutečnou pravdu o jejich vztahu se Šrílou Prabhupádou, jako jeho přímý žáci.